Příběh o hedvábí

Zazní GONG, s mávnutím dirigenta se zvedá opona a publiku se odkrývá magická scéna. Je to neobyčejný moment, při kterém se tanečníci a diváci setkávají poprvé. Klidná chvíle, která je však zahalena pulzující energií. Dýchám zhluboka, a jak v orchestřišti zesilují housle, tak se s nimi současně nadechuji. Ve chvíli, kdy hudba vrcholí, posílám dvě hedvábné duhy k nebesům.

Mé poddajné stuhy jsou lesklé a splývavé díky tomu, že jsou vyrobeny z hedvábí. S několika pohyby zápěstí se dvacet stop smyček spirálovitě vlní na jevišti. Potom jak změním pozici do křídel, dlouhé hedvábné stuhy se vznášejí. A spokojeně pozoruji, jak hladce následují cestu, kterou je provázím.

Minulou sezónu jsem byla jednou z vedoucích hedvábných stužkových víl v úvodním představení „Nebesa vše zachrání.“ Když už o hedvábí mluvíme, víte, že historie hedvábí je téměř tak stará jako samotná čínská civilizace?

Bylo, nebylo

Legenda praví o císařovně Leizu, manželce slavného Žlutého císaře, která se jednoho chladného odpoledne usadila ve své zahradě s šálkem čaje. Stalo se tak okolo roku 3000 před n. l. Ve stínu moruše, zvedla šálek, a když se chtěla napít – žbluňk – do šálku s čajem ji spadl malý předmět. Císařovna překvapeně do svého šálku pohlédla. Z pohupujících se větví moruše jí spadl do čaje motýlí kokon, tvrdý, podlouhlý a pastelově bílý. Když s majestátným klidem vytahovala kousky z čaje, všimla si, že jsou zvláštně měkké. Kokon neměl ani tvrdou skořápku, byl zamotaný v jakémsi vláknu, které do sebe rychle vsakovalo její horký čaj a byl čím dál více měkčí a měkčí. Leizu zatáhla za volné vlákno a rozvinula ho po celé zahradě, jejíž délka byla téměř 600 metrů. Zaujalo jí to. Sesbírala tedy ze stromu více kokonů, aby je rozmotala a utkala z nich látku. Po dokončení vznikla na dotek chladivá, měkká a lesklá tkanina.

Císařovna byla tímto objevem rozrušená. Dále studovala housenky, které vytvářely kokony. Přitom si všimla, že nejedly nic jiného než listy moruší. Přesvědčila tedy Žlutého císaře, aby obstaral morušový háj a tak mohla domestikovat tyto bource morušové. Vynalezla špulku, na kterou vlákna navinula do nití a tkalcovské stavy na tkaní látky. Poté předala to, co se naučila svému blízkému okolí a zrodila se tradice výroby hedvábí a chovu bource morušového k těmto účelům.

Počínaje odpolednem, kdy císařovna popíjela svůj šálek čaje v zahradě, se nový objev prolíná s pětitisíciletou čínskou historií. Od tohoto okamžiku se Leizu stala známou také jako bohyně hedvábí.

Tradice začíná

Hedvábí se okamžitě stalo oblíbeným, protože je měkké, ale silné, lehké a elegantní a také přizpůsobivé. Má mnoho předností, díky kterým je velice ceněno. V létě je totiž chladivé a v zimě zahřívá. Odvádí vlhkost a barevné hedvábné tkaniny si udržují stálost barev.

Během prvního tisíciletí po objevu bylo hedvábí vyráběno výhradně pro císaře a jeho blízké příbuzné nebo jako dary hodnostářům. Postupem času, jak výroba hedvábí vzkvétala, mohly hedvábí vlastnit i ostatní společenské třídy. Však specifické barvy, doplňky a motivy byly výhradně pro určitou společenskou vrstvu či pozici. Například žlutá byla určena pouze pro císaře. Muži různých vojenských hodností měli různě hedvábné přilby, aby se odlišili.

Kromě oděvů a dekorací bylo hedvábí používané pro výrobu hudebních nástrojů, tětiv do luků, rybářských vlasců a prvního luxusního papíru na světě. Ve skutečnosti bylo zachováno mnoho starodávných znalostí, které se předávaly na hedvábných svitcích. V dynastii Han (206 před n. l. – 220 n. l.) se hedvábí dokonce používalo jako druh platidla.

Během staletí se celé generace žen věnovaly produkci hedvábí. Pečovaly o bource morušové po dobu půl roku a poté ve zbývajících měsících následovala sklizeň vlákna, jeho rozmotávání a navíjení, barvení a zdobení hedvábí.

Šíření na západ

Od té doby, co byl bourec morušový v Číně objeven, byl utajen zbytku světa, čímž byli cizinci bezmocní a nevěděli, jak hedvábí vyrábět. I přesto se hedvábí stalo nejžádanější textilií na světě a mnohé země s ním rády obchodovaly. Tento rychlý nárůst popularity vedl ke vzniku Hedvábné stezky. Přestože výrobky z hedvábí překračovaly čínské hranice, úřady dohlížely nad odhalením tajemství výroby hedvábí a chovu bource morušového. Každý, komu se podařilo propašovat hedvábné motýly či vajíčka, byl popraven.

Po dvou tisících letech úspěšného utajení začaly znalosti výroby hedvábí díky přistěhovalcům přecházet do Koreje a Indie. V roce 440 n. l. dosáhly západní hranice Číny, kdy byla čínská princezna vyslána, aby uzavřela diplomatické manželství s kmenovým princem. Tehdy si vajíčka uložila do svého účesu. Bohužel evropští milovníci hedvábí si stále ještě museli počkat, protože i kmenové národy si udržovaly tajemství mezi sebou.

V roce 550 n. l. dva mniši sloužící Justiniánu Velikému, dorazili domů s drahocennými vejci ukrytými ve svých dutých bambusových holích a tím dlouho očekávané znalosti konečně dorazily do Byzantské říše. Římané předtím věřili, že se hedvábí sklízelo sprchováním z litů stromu (z Plinyovi Historie přírody). Odtud se výroba hedvábí rozšířila již do celé Evropy.

Avšak orientální vzory na hedvábí nikdy nevymizely. Hedvábí je totiž věčné. Po pěti tisících letech, se hedvábí protkalo čínskou dynastií a našlo si cestu na scénu v představeních Shen Yun. Když si vzpomenu na minulou sezónu, stále cítím ty dlouhé hedvábné plovoucí rukávy, které mě objímaly, když jsem tančila v představení „Rukávy dynastie Han.“ Po několika rychlých proměnách jsem byla oblečená do nebeského roucha (které je inspirováno dynastií Tang) uprostřed oblaků. Rychle dále do dalšího milénia, stala jsem se Mandžudskou princeznou dynastie Qing, kde poletovaly hedvábné kapesníčky ve hře uvnitř palácových zahrad. A přehlídka ještě neskončila.

Dnes je hedvábí již mezinárodní komoditou. Přesto však zůstává symbolem staré čínské civilizace. Však před tisící lety to všechno začalo šálkem odpoledního čaje.

Další zajímavá fakta

• Archeologové objevili napůl rozvinutý kokon bource morušového z období 2600 před n. l.
• Seres, starověké řecké označení Číny znamená „hedvábná země.“
• Obchodování s hedvábím existovalo již před zřízením hedvábné stezky a nejstarším důkazem tohoto obchodu je do hedvábí zabalená egyptská mumie z roku 1070 před n. l.
• Rolníci nesměli nosit hedvábí až do období dynastie Qing (1644-1911)