Poznejte Velkého jadeitového císaře

Jadeitový císař (玉皇大帝 yù huáng dà dì) je v lidových čínských tradicích známý jako nejvyšší vládce nebes. Obzvláště pak v taoismu nebo v románu Cesta na západ, jenž pojednává o mnichu Tangovi a Opičím králi, kteří se vydali na nebezpečnou výpravu za buddhistickými svatými písmy. Ze Záznamů o ctnostném Jadeitovém císaři se dozvídáme, že kdysi býval princem Království úžasné záře (v čínštině to zní elegantněji).

Toto království existovalo před pradávnými časy. Vládli mu Král čiré ctnosti a Královna zlatého měsíčního svitu. Lidé zde žili v míru a byli šťastní. Král s královnou ale stárli a pořád neměli potomka. „Kdo se postará o království, až zemřu?“ obával se zestárlý král. A tak požádal taoistického kněze, aby se u božstev pomodlil za syna. Po více než půl roku se modlili dvakrát denně také král s královnou. Byť nevynechali ani jednu modlitbu, výsledek se nedostavil.

Nakonec však jejich upřímná žádost byla vyslyšena. Prapůvodní pán nebes stvořil pro krále a královnu dítě a vyslal taoistického boha, aby dvojici dítě předal.

Té noci královna rychle usnula a zdálo se jí o svaté záři obklopující palác. Taoista sestoupil z oblohy a v rukou držel zářící nemluvně. Královna před svatým mužem poklekla a požádala jej: „Král nemá dědice. Snažně prosím o váš soucit, splňte naše přání a dejte nám toto dítě.“ Taoista odpověděl: „Tohle není obyčejné dítě. Jednoho dne dosáhne nejvyšší úrovně Taa. Musíte se o něj dobře starat.“ Královna poděkovala a napřáhla ruce k dítěti. Taoista jí klučíka předal, ale byl těžký jako hora. V tu chvíli se královna leknutím vzbudila. Hned šla za králem, aby mu řekla o svém snu. Králi se kupodivu zdálo to samé.

Dalšího dne královna zjistila, že je těhotná. Napřesrok se jí narodil krásný princ. Tělo mu zlatě zářilo a osvětlovalo celé království. Když dospěl, daroval chudým a sirotkům sklady s jídlem a poklady.

Za nějakou dobu starý král zemřel. Když princ nastoupil na trůn, vládl moudře a laskavě. Brzy si uvědomil, že všechny bytosti v jeho království trpí, protože se nemohou vymanit z neustálého cyklu smrti a znovuzrození. Vzdal se trůnu ve prospěch ctnostného ministra a odešel z království do hor. Tam hledal Cestu neboli Tao a doufal, že rozluští záhady vesmíru a prolomí hranice smrtelnosti a utrpení.

Poctivě kultivoval své vnitřní já po 3 200 kalp, aby se nakonec osvítil a stal se svatým taoistou. Pak, za dalších sto milionů kalp, získal dostatek ctnosti k tomu, aby se stal vládcem nebes. Zajímá vás, jak dlouhá je jedna kalpa? Asi tak jako čas mezi stvořením vesmíru a následným znovustvořením.

* * *

Cesta na západ byla napsaná v 16. století. Jadeitový císař je zde vykreslen jako velkolepý a asketický, ale také jako snadno vystrašitelný a poněkud neschopný. Neustále si dělá starosti, podřizuje se svým rádcům v důležitých záležitostech a Opičákovi svěří úlohu strážce zahrady kouzelných broskvoní (v čínské kultuře je opice obvykle známá pojídáním broskví namísto banánů). Obvykle nic nedělá, kromě vydávání rozkazů ze svého trůnu. V mnoha ohledech se zdá, jako by šlo spíše o lidského než božského vládce.

Ale všechny příběhy potřebují barvité postavy. A hlavně všechny příběhy musejí lidi pobavit. A v příběhu, který zahrnuje celou buddhistickou a taoistickou nebeskou klenbu – od Bódhisattvy Samantabhadry až po Tři vznešené – ne každé božstvo může být dokonalé.

Být nebeským císařem evidentně není snadný úkol. A tak není divu, že v Cestě na západ je sotva 400-letý Opičí král uvězněn pod horu na půl tisíciletí poté, co o Jadeitovém císaři prohlásí, že by se měl vzdát trůnu v jeho prospěch.