Stavět sny a zdolávat hory

Jedno staré rčení říká: „Sen je jen vzdálená realita.“ Na své cestě k tomu, stát profesionálním tanečníkem, jsem se naučil jednu věc – že když posbíráme odvahu k tomu, abychom se překonali, můžeme posunout své sny blíže k realitě.

Mít sen je velmi snadné, ale ne každý se odváží udělat ten krok navíc, aby jej dosáhl. Lidé často ucuknou, aniž by vůbec udělali první krok, protože se bojí neznáma. Nakonec, tím jedním krokem se můžete propadnout do děsných hloubek, anebo naopak vyletět vzhůru a zdolat horu. Těsně před tím, než vykročíte, opravdu nevíte, co na vás čeká.

Před šesti lety jsem se ocitl na křižovatce života a vydal jsem se cestou tance. Nemůžu říct, že bych už zdolal horu, ale je jisté, že jsem nesletěl z žádného srázu. Nevím, jestli dosáhnu nejvyšší úrovně, nebo zda vůbec ten vrchol naleznu, ale už teď jsem získal hodně.

Dost si cením toho, že moje máma si myslí, že jsem už zdolal hodně hor. „Předtím, než jsi začal tančit, zakopával jsi o vlastní nohy,“ říká. „Teď děláš přemety na počkání.“ Dost dobrý.

Nejzáludnější horou ke zdolání bylo pro mě salto ve vzduchu. Zatímco mí spolužáci v tomto postupovali vpřed raketovou rychlostí, já byl schopen jen zírat na instruktora a přemýšlet: „Mám začít pravou, nebo levou nohou? Jak dostává tu nohu nad hlavu, aniž by se rozplácl na podlaze? Jak to, že se rukama nedotkne země?“ I když jsem si nakonec dokázal zodpovědět otázky, které se mi honily hlavou, mé tělo mělo problém uvést teorii do praxe. Kdybych řekl pravé noze, aby vykopla jako první, nejdříve by zareagovala ta druhá.

Nikdy nezapomenu na své první úspěšné salto. Byla neděle odpoledne. Na podlahu tanečního studia jsem rozložil několik modrých žíněnek. Poslední sluneční paprsky se odrážely od lepicí pásky (a potu) zakrývající trhliny v podložkách. Po hodinách padání na zem zůstala ve víru mé mysli pouze jediná myšlenka: „vzdej to“. Mračil jsem se na černé propocené kusy pěny a sám sebe se zeptal: „Opravdu to takhle jednoduše vzdám?“

Najednou jsem pocítil, jak mým tělem prošel proud energie. Rozběhl jsem se, vyskočil... a v další vteřině přistál na podlaze, ale bez pádu! Bezpečně! Úplně vyčerpaný s propadlým obličejem jsem našel ještě poslední kousek síly na vytvoření úsměvu. Je to nejkrásnější vzpomínka, ale domnívám se, že to je jen jeden ze záchytných bodů s výhledem na mé cestě k vyšším horám.