Rozhovor s dirigentem Milenem Nachevem

Dirigent Milen Nachev začal svou kariéru v Bulharsku, kde doma absolvoval hodiny klavíru, načež se dostal k nejvyhlášenějším učitelům hudby ve své době v Rusku a nakonec do Spojených států a Carnegie Hall. A právě tady, v New Yorku, našel u Symfonického orchestru Shen Yun nový domov, potěšení i pocit osudového spojení.

Několik týdnů předtím, než se vydá na turné po 11 městech se Symfonickým orchestrem Shen Yun (které zahrnuje vystoupení v Kennedy Center a Carnegie Hall), jsme si společně s dirigentem sedli k dosud nejotevřenějšímu rozhovoru, jaký kdy Milen Nachev poskytl.

O: Pane Nacheve, mohl byste nám popsat, kdy jste se poprvé setkal s hudbou?

MN: Na ten moment si přesně vzpomínám. Bylo to, když mě babička zavedla na mou první hodinu klavíru. A věřím, že právě tohle první setkání s hudbou mi úplně změnilo život – navždy. Bylo mi jen pět let a do své učitelky jsem se hluboce zamiloval. Hodně mě povzbuzovala. A tak o rok později už jsem hrál album pro děti od Bély Bartóka, a vyslala mě i na národní klavírní soutěž, kterou jsem ve své věkové skupině vyhrál. A téhož roku jsem měl své první veřejné vystoupení jako klavírista. Samozřejmě, že to bylo jen před rodinou a přáteli – ale bylo to skutečné obecenstvo a intenzita toho vystoupení byla stejná.

O: Kdy jste se potom rozhodl, že se hudbě budete věnovat profesionálně?

MN: O pár let později, když mi bylo devět, jsem doma s ohromnou radostí dirigoval Brahmsovu Symfonii č. 4 – dirigoval jsem ji podle takové té černé vinylové desky. Dirigoval jsem ji zpaměti, protože partituru jsem nikdy neviděl, ale ten fyzický kontakt mezi hudbou a gesty, to bylo něco, co mě nesmírně bavilo.

Na hudební škole jsem se učil klavír a sbormistrovství. A měl jsem ohromné štěstí, že mě učili nejlepší učitelé té doby – učitelé, kteří mě neučili jenom hudbu, ale byli také mými vzory jako hudebníci a jako lidé. Jeden z nich, profesor Vasil Arnaudov, zřejmě jeden z nejslavnějších sborových dirigentů v Bulharsku, byl hlavním důvodem, proč jsem studoval na konzervatoři v St. Petersburgu. Právě on mě hodně podporoval a poslal mě tam.

Na této konzervatoři jsem měl možnost studovat u neuvěřitelného muže, profesora Ilji Musina – který učil i Jurije Těmirkanova, Valerije Gergijeva a mnoho, mnoho dalších slavných dirigentů. To byl učitel, který u mě rozvinul nejen techniku a přirozené cítění o tom, jak svými gesty komunikovat s orchestrem, ale také mě naučil mnoho věcí okolo dirigentské profese. Díky němu jsem se stal hotovou osobností a hotovým hudebníkem – teoreticky i prakticky. Každý den nás učil, jak bychom měli komunikovat s orchestrem, jak bychom s ním měli zkoušet, jak orchestr zlepšit během velice omezené doby a jak u hráčů probudit důvěru ve své vlastní schopnosti. Nebyl to jen učitel dirigování; byl to můj druhý otec.

O: S tímto hudebním zázemím a vzděláním a všemi těmi roky dirigentské praxe v různých orchestrech – co je podle vás znakem vynikajícího dirigenta?

MN: To, že je schopen zvládnout složité situace. Jako dirigent musíte být nesmírně dobře připravený nejen po stránce hudební a teoretické, ale musíte také mít skvělé znalosti historie hudby a vědět, co dokáže každý jednotlivý nástroj v orchestru. Ale ta nejdůležitější věc je, že musíte být i psycholog. My dirigenti nepracujeme s nástroji – pracujeme s lidmi, kteří na ty nástroje hrají. Když si uvědomíte tenhle nejdůležitější bod, změní se tím celý váš přístup a jediné, co si přejete, je to, abyste si získali uznání od lidí, kteří sedí před vámi, a vidět jim na očích, že vaše chování na pódiu je pro ně zdrojem inspirace, a díky tomu chtějí na jevišti ze sebe vydat to nejlepší. To je největší uspokojení, které dirigent může získat. A když pracuji s orchestrem Shen Yun, tyhle neuvěřitelné okamžiky zažívám. Vidím tu inspiraci. Cítím, že je ve vzduchu kolem nás.

O: Hudebníci Shen Yun praktikují meditaci Falun Dafa a následují toto duchovní učení ve svém každodenním životě. Jak se to projevuje v hudbě, kterou vytváříte a hrajete?

MN: To, že jsme v prostředí duchovní kultivace, nám hodně pomáhá. Doslova žijeme spolu, studujeme spolu, rozvíjíme se spolu a spolu i meditujeme – to všude kolem nás vytváří pozitivní energii. Nepochybuji o tom, že tato pozitivní energie nám hodně pomáhá, i když jdeme na jeviště.

O: Když se začteme do reakcí obecenstva, publikum se skutečně často zmiňuje o té energii, kterou ta hudba nese, což je poněkud neobvyklé.

MN: Je jedno takové úsloví: „Hudba začíná tam, kde slova končí.“ Kdybych měl srovnat náš orchestr Shen Yun s jinými orchestry, řekl bych, že v Shen Yun nehrajeme jen hudbu, noty a melodie. Jdeme po smyslu hudby, dokonce i za tu její emocionální stránku – většina orchestrů se zastaví na té emocionální části, ale my jdeme dál – abychom osvětlili hlubší smysl. Je to jako tajný kód uvnitř hudebního textu, který přinášíme obecenstvu. Není podstatné, jestli tomu skrytému kódu porozumí, ale ten výsledný efekt a význam tam je.

Takže když si pak čtete reakce publika, často tam diváci zmiňují, že brečeli, ale nevědí proč. Nebo říkají, že se cítí povzneseně, ale nevědí proč. Já bych řekl, že je to hlavně tím, že díky té meditaci a osobnímu zdokonalování a osobnímu zlepšování jsme schopni komunikovat s obecenstvem nejen na povrchu hudby, ale i na hlubší úrovni toho vnitřního významu.

O: Pracujete s hudebníky z celého světa. Co byste řekl, že mají společného?

MN: Jsou mezi námi hudebníci z Austrálie, Asie, Evropy, Ameriky – a jsou to samozřejmě nejlepší instrumentalisté a profesionálové té nejvyšší úrovně. Je vskutku zajímavé pracovat s lidmi, kteří pocházejí ze zemí, které mají obrovskou hudební tradici, jako je Německo, Itálie nebo Španělsko, ale síla té hudby a duchovní prostředí nás spojuje a posouvá dopředu.

Hudebníci Shen Yun jsou schopni spolupracovat lépe než v jakémkoliv jiném orchestru, které jsem viděl. Ten hlavní důvod je v tom, že si uvědomujeme, že to, co děláme, má hluboký smysl.

Cítím vlastně velkou hrdost, že mohu pracovat v Shen Yun. Pro mě osobně myšlenky Falun Dafa souzněly s mým pohledem na život a s mými názory jako člověka a umělce. A i po umělecké stránce, ten důvod, proč jsem hrdý, je v tom, že svým způsobem to, co děláme, to, že oživujeme tradiční čínskou kulturu – což zahrnuje i hudbu –, je téměř jako odpověď na kulturní revoluci, která proběhla v Číně v 60. letech. Nejenže tam tenkrát byla téměř úplně zničena tradiční čínská kultura, ale zničili také mnoho z mých nejoblíbenějších západních hudebních skladatelů, básníků, spisovatelů, malířů – jejich díla doslova zničili také. Já tomu říkám zločin proti lidskosti. Světové umělecké dědictví několika století bylo zničeno během pár krátkých let.

O: Máte vzdělání v klasické západní tradici a vyrůstal jste v prostředí východní Evropy. Jak se vám interpretují čínská témata v Shen Yun?

MN: Především všichni víme, že hudba je mezinárodním jazykem. A za druhé, tuhle věc musíte řešit u jakékoliv hudby – musel jsem si svou hudební intuici rozvíjet mnoho let, kdy jsem pracoval s různými styly, s různými skladbami od různých skladatelů z různých zemí, kteří žili v různých stoletích. Tohle všechno mi pomohlo mou hudební intuici rozvinout.

Snažil jsem se také seznámit s lidovou hudbou Číny, lépe porozumět kapacitě a schopnostem čínských nástrojů, jako je erhu, pipa, suona a další. A s tímto univerzálním jazykem, jakmile jsou jednou dveře vašeho vědomí otevřeny, můžete snadno nalézt správné tempo, správné vyjádření a správné frázování. A samozřejmě mám vedle sebe kolegy, kteří se mnou spolupracují – hodně diskutujeme o těchto věcech se skladateli a choreografy –, a tak se od nich učím, zatímco jim ve stejné době poskytuji své znalosti. Je to obousměrný proces.

O: Mohl byste nám dát nějaký příklad, jak tohle probíhá?

MN: Před dvěma dny jsme zrovna nacvičovali skladbu pro tři sólové erhu, které doprovází symfonický orchestr. Během toho procesu, beze slov, jen tím, že jsem sledoval oči těchto tří sólistek, jsem věděl, co potřebují – jaký druh tempa je potřeba, jak je potřeba je podpořit, jak bychom společně mohli rozvinout danou frázi – a mám pocit, že ony mi také nějak implicitně porozuměly. Když jsem si přál začít danou frázi z jednoho bodu a dovést ji do nějakého konečného bodu, byly úplně se mnou – aniž bychom prohodili jediné slovo.

O: Takže jde o komunikaci, která dalece přesahuje jazyk?

MN: Přesně tak. Jde o komunikaci na úplně jiné úrovni.

O: Odnášíte si pak z této výměny nějaké zážitky, které jsou pro vás naplňující?

MN: Mnoho momentů bych mohl označit jako naplňující. Jedním z nich je to, o čem jsme právě mluvili, ten okamžik plného, vzájemného porozumění mezi mnou a orchestrem. Tato duchovní výměna a komunikace mezi námi je něco transcendentálního, něco, co přesahuje slova. Ocenění, které vidím v očích skladatelů poté, co provedeme jejich skladbu, je dalším naplňujícím momentem. Ale nejvíce se cítím naplněn a jsem vděčný osudu za to, že mi dal příležitost pracovat s takovýmto orchestrem, ve kterém jsou různé národnosti, a že s ním mohu sdílet svůj pohled na věci.

O: Mluvil jste o osudovém spojení. Co to pro vás přesně znamená?

MN: Myslím, že to je pocit, že jste nalezli své místo, a když se cítíte pohodlně a lidé kolem vás oceňují. To je můj pocit – že jsem našel své místo. I když se ohlédnu nazpět – samozřejmě jsem měl příležitost zůstat v Evropě a vést jeden z evropských orchestrů, to nebyl problém – ale chtěl jsem se uplatnit v úplně jiné situaci. Když jsem přijel do Spojených států, až tak moc lidí mě tady neznalo, neznalo mé nahrávky ani předešlé zkušenosti. A tak jsem musel začít úplně znovu a musel jsem mnoho let čekat na tuto příležitost. A když jsem si uvědomil, že tohle není jen o profesním rozvoji, ale že je to v hlubokém souladu s mou duší a s tím, co si myslím o světě, řekl jsem si: „Páni, našel jsi své místo. Jediné, co ti zbývá, je odvést svou práci co nejlépe.“

O: Máte nějakou svou skladbu, na kterou se těšíte, až ji budete sdílet s obecenstvem v nadcházejícím koncertním turné?

MN: Pro mě osobně je každá z těch skladeb v programu spojena s různými druhy vzpomínek, protože jsme téměř všechny ty skladby odehráli s naší taneční skupinou po celém světě. Každá z těch skladeb je velmi blízká mému srdci – a to nejen proto, že jsem minulou sezonu oddirigoval přes 115 představení. Lidé se mě ptají: „Co je tvá oblíbená hudba?“ Moje oblíbená hudba je to, co právě diriguji. Hudba, kterou budu dirigovat příští rok, bude zase moje oblíbená hudba. Takže jde o velmi speciální druh vztahu.

O: Letos dirigujete i Čajkovského pochod, který napsal ke korunovaci cara Alexandra III. Mohl byste se s námi podělit o nějaké zajímavé podrobnosti, které se týkají jeho vzniku?

MN: Zajímavost je v tom, že Čajkovskij změnil název toho pochodu. Původně se jmenoval Korunovační pochod a on ho přejmenoval na Slavnostní pochod (Marche Solennelle). V dějinách hudby ale najdeme i jiné slavné případy, kdy skladatel změnil název svého díla. Beethoven tohle udělal u své třetí symfonie Eroica. Nejprve do pravého horního rohu napsal: „Napoleonovi“. Jenže potom, co se Napoleon prohlásil císařem, Beethoven jeho jméno smazal a místo toho tam vepsal název Eroica.

Pokud jde o Čajkovského, jeho skladba se původně jmenovala Korunovační pochod. Napsal ji ke korunovaci cara Alexandra III. a jeho ženy, což byla dánská princezna. A z toho důvodu Čajkovskij do své skladby zakomponoval i fragmenty z ruské národní hymny „Bože, chraň cara“ a některé motivy z dánské národní hymny. Když Čajkovskij osobně dirigoval tuto skladbu při slavnostním otevření Carnegie Hall v roce 1891, kritiky v podstatě nejvíce zajímal fakt, že Čajkovskij změnil název té skladby, ale ve skutečnosti je na tom nejzajímavější způsob, jakým je ta skladba zkomponována a jak je zachycena ta velkolepost a monumentálnost.

O: Když si jdou lidé poprvé poslechnout Symfonický orchestr Shen Yun, co si myslíte, že se jich na této hudbě nejvíce dotkne?

MN: Myslím, že budou překvapeni z toho, jaký zvuk se line z jeviště. Ten zvuk bude naprosto jedinečný díky propojení západních a východních nástrojů. Tvrdě pracujeme na tom, abychom vytvořili co nejlepší umělecký ansámbl, a ta práce, kterou děláme, je opravdu hodně tvrdá, ale naším cílem je zapsat se do povědomí posluchačů právě díky našemu uskupení. Hodně také pracujeme na tom, abychom vyvážili různé skupiny nástrojů v orchestru. Vždycky chceme, aby melodie byla co nejvíce transparentní. A zároveň chceme, aby každý detail v hudbě byl natolik jasný a zřetelný, že k melodii vytvoříme i různá barevná spektra. Takže pracujeme v mnoha dimenzích. Když se podíváte do dirigentské partitury, nejen vertikálně – jako harmonie, rovnováha, instrumentace –, ale také horizontálně, využíváme každou možnost, jak učinit tu hudbu působivější, aby naše publikum skutečně zasáhla. Nechceme dát lidem jen emocionální potěšení, ale i zážitek z toho, že v hudbě objevili úplně nový svět.